Po několika měsících ticha jsem se rozhodl znovu veřejně promluvit.

Ne proto, že by bylo jednoduché psát. A už vůbec ne proto, že bych měl potřebu vést veřejné spory, obhajovat se před každým komentářem nebo reagovat na každou větu, která o mně zazní v médiích.

Rozhodl jsem se promluvit proto, že nastala situace, ve které by další mlčení mohlo být vykládáno špatně. Jako útěk. Jako rezignace. Nebo dokonce jako potvrzení obrazu, který se kolem mé osoby v posledních letech postupně vytváří.

A to nechci.

V posledních dnech byla veřejně zveřejněna informace, že mi bylo v souvislosti s kauzou Glocin sděleno obvinění. Současně byl publikován mediální článek, který tuto skutečnost zasadil do širšího a pro mě velmi závažného rámce.

Nechci tuto situaci zlehčovat. Je vážná. A vím, že ji tak vnímají i lidé, kteří kauzu Glocin sledují. Vím také, že za celým příběhem nejsou jen právní pojmy, policejní dokumenty, mediální titulky nebo insolvenční čísla. Jsou za ním konkrétní lidé, jejich očekávání, jejich peníze, jejich zklamání a v mnoha případech i jejich bolest.

To respektuji.

Zároveň ale považuji za nutné říci jasně: sdělení obvinění není rozsudek. Obvinění je procesní krok v trestním řízení, nikoli pravomocné rozhodnutí o vině. V právním státě platí presumpce neviny a o vině může rozhodnout pouze soud.

Tuto zásadu nepřipomínám jako frázi. Připomínám ji proto, že v dnešní době je velmi snadné, aby byl člověk veřejně odsouzen dříve, než se k věci vůbec dostane nezávislý soud. Stačí titulek, několik silných formulací, staré nálepky a emoce veřejnosti udělají zbytek.

Já se ale nechci soudit s veřejností. A nechci vést svou obhajobu na sociálních sítích.

Trestní řízení má svá pravidla. Má své orgány, své dokumenty, své lhůty, své důkazy a také svá práva. Budu se bránit zákonnou cestou. Budu spolupracovat se svým obhájcem i s orgány činnými v trestním řízení. Budu využívat všech procesních práv, která mi právní řád dává. A budu usilovat o to, aby se věc neposuzovala podle zkratek, dojmů nebo mediálních konstrukcí, ale podle skutečných důkazů, souvislostí a časové posloupnosti událostí.

Současně ale nechci zůstat zavřený v ulitě.

Dlouho jsem přemýšlel, zda veřejně mluvit, nebo mlčet. Mlčení má v takové situaci své důvody. Člověk nechce říci něco, co by mohlo být vytrženo z kontextu. Nechce ohrozit vlastní procesní postavení. Nechce poškodit další osoby. Nechce zbytečně otevírat rány lidem, kteří už tak mají za sebou těžkou zkušenost.

Jenže i mlčení má svou cenu.

Když člověk dlouho mlčí, začnou za něj mluvit jiní. Když nevysvětlí vlastní pohled, zůstane ve veřejném prostoru jen pohled cizí. Když nereaguje vůbec, může vzniknout dojem, že už nemá co říct.

A já co říct mám.

Nechci však začít sérií protiútoků. Nechci psát články plné hněvu, osobních výpadů nebo neověřitelných tvrzení. Nechci veřejně obviňovat jiné lidi jen proto, že se sám cítím být pod tlakem. Taková cesta by možná krátkodobě přinesla emoce, ale nepřinesla by pravdu, klid ani pochopení.

Chci jít jinou cestou.

Chci postupně, věcně a s maximální odpovědností vysvětlovat svůj pohled na vývoj událostí kolem Glocinu. Chci připomenout fakta, časové souvislosti, dokumenty a rozhodnutí, která podle mého názoru nesmí z veřejné debaty zmizet. Chci ukázat, že příběh, který se často vypráví jednoduchými větami, byl ve skutečnosti mnohem složitější.

Ne proto, abych ze sebe dělal oběť.

A ne proto, abych popíral, že mnoho lidí bylo celým vývojem poškozeno a zklamáno.

Ale proto, že pokud má být o tak vážné věci vedena veřejná debata, měla by být vedena poctivě. Ne pouze skrze titulky. Ne pouze skrze nálepky. Ne pouze skrze minulost člověka, která se dá snadno znovu a znovu vytahovat jako vysvětlení všeho.

Ano, mám minulost, kterou nijak nezakrývám.

Udělal jsem v životě chyby. Některé velmi vážné, za které jsem následně nesl těžké následky. Nehodlám se tvářit, že tato část mého života neexistuje. Byla. Patří k mému příběhu. Ale odmítám, aby se moje minulost používala jako univerzální důkaz viny ve všem, co se stane dnes.

Člověk nemůže změnit to, co už se stalo. Může ale změnit to, jak žije dál. Může nést odpovědnost za své činy. Může se snažit napravovat, vysvětlovat, budovat a dělat věci jinak. A také má právo, aby nebyl navždy posuzován pouze optikou nejhorších kapitol svého života.

Proto dnes znovu otevírám svůj osobní web.

Ne jako prostor pro útoky. Ne jako náhradu soudní síně. Ne jako místo, kde se budou rozdávat rozsudky.

Chci z něj udělat místo, kde budu postupně zveřejňovat své texty, stanoviska, vysvětlení a osobní úvahy. Některé budou věcné. Některé možná osobnější. Některé se budou týkat kauzy Glocin. Jiné se budou týkat širších témat, která mě v životě formovala: odpovědnosti, důvěry, vlastních rozhodnutí, pádů, návratů a odvahy pokračovat i ve chvíli, kdy je to nepohodlné.

Budu komunikovat také na sociálních sítích. Ne proto, abych tam vedl slovní přestřelky, ale proto, že dnes se veřejná diskuse neodehrává jen na webech a v novinách. Odehrává se i na Facebooku, Instagramu, LinkedInu a dalších místech. Pokud tam o mně a o věcech, které se mě týkají, vzniká obraz, považuji za správné, aby tam zazněl i můj hlas.

Nebudu však reagovat na všechno.

Nebudu se nechávat vtahovat do každé hádky. Nebudu odpovídat na urážky urážkami. Nebudu zveřejňovat každý dokument jen proto, že by mohl vyvolat okamžitý efekt. A nebudu říkat věci, které by mohly ohrozit probíhající řízení nebo poškodit lidi, kteří s ním souvisejí.

Budu mluvit tam, kde to bude mít smysl. Budu mlčet tam, kde to bude odpovědnější. A budu se snažit, aby každé veřejné vyjádření mělo jeden základní rámec: věcnost, klid a respekt k pravdě.

Vím, že některé lidi nepřesvědčím nikdy. Vím, že pro část veřejnosti už je obraz hotový. Vím, že existují lidé, kteří nebudou číst texty, ale jen titulky. A vím také, že každý můj další krok bude posuzován přísněji než kroky mnoha jiných lidí.

S tím musím počítat.

Přesto věřím, že má smysl mluvit.

Ne proto, že bych očekával okamžité pochopení. Ale proto, že mlčení by v tuto chvíli nebylo správné. Vůči lidem, kteří chtějí znát můj pohled. Vůči těm, kteří hledají souvislosti. Vůči těm, kteří mě podporují. A konečně i vůči sobě samému.

Tento článek proto není obhajobou v trestním řízení.

Je to první veřejné vysvětlení, proč po delší době znovu promlouvám.

Neutíkám. Neschovávám se. Nezlehčuji vážnost situace. Respektuji právní proces. Odmítám však být předem odsouzen pouze mediálním obrazem, zkratkami a minulostí, která se opakovaně používá jako nejjednodušší vysvětlení všeho.

Od této chvíle chci veřejně komunikovat jinak než doposud.

Klidněji. Systematičtěji. Odpovědněji.

A hlavně vlastními slovy.

Aleš Kohoutek
6. září 2026